Svátek má: Lucie

Politika

Velikost textu:

Čermák: Do třetice všeho dobrého – kdo bude třetí ministr?

Čermák: Do třetice všeho dobrého – kdo bude třetí ministr?

Byly doby, kdy titul před jménem či za ním byl podstatně více oceňován, než je tomu dnes. Zdaleka tomu ale nebylo jen proto, že jejich výskyt byl nižší či proto, že vysokoškolský titul trochu připomínal šlechtický predikát, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
18. července 2018 - 07:20

Důvodů bylo a je více. Možná se jen certifikáty o ukončení vysokoškolského vzdělání zdály lidem poctivější. Navzdory tomu tržní hodnota  různých diplomů  zůstává dost vysoká. Zvláště v politice.

Čerstvé aféry s dvoutýdenní ministryní T. Malou či třítýdenním ministrem  P. Krčálem nutí našince zamyslet se trochu hlouběji a šířeji nad situací kolem jejich vzdělání. Tedy nejen nad tím, jak se k němu ti dva dostali, ale i nad tím, zda vůbec k takové funkci je zapotřebí vysokoškolské kvalifikace, příp. jaké. Poměrně dramatickým postupem tak byl v jejich případech znovu otevřen  letitý problém, který lze ale označit za důležitý i pro  každou zdejší mocenskou strukturu nárokující si právo nám vládnout. Tedy zda členy nedávno jmenované vlády lze shledat  za osoby přiměřeně vzdělanostně i jinak připravené a také za schopné řídit tento stát.


Nedělejme si  iluze, že ti dosud zbývající členové vlády (včetně náhradníků), jsou ti poslední, které tenhle malér postihl. Absolutorium nějaké vysoké školy ale zjevně nikdy nebylo a není pro navrhovatele i schvalovatele adeptů výkonné moci, tedy ani pro stávajícího premiéra či prezidenta, to pravé ořechové  kritérium vhodnosti jejich instalace do vlády. Jejich kvality spočívaly v něčem jiné, co se jejich intelektu netýkalo.

Pro posouzení vhodnosti toho kterého kandidáta/tky, opravdu nemusí být hlavním kritériem držba vysokoškolského titulu, i když v historii českého, resp. čsl.státu takových osob zase tak moc nebylo (šlo např. o Z. Fierlingera i o početné RSDr. z doby nedávné). Neabsolvování řádné vysoké školy by nemělo někoho vylučovat z role kandidáta na výkonnou moc, i když je trochu nezvyklé, pokud se takový člověk ještě dnes stane ministrem. Nota bene v době, kdy se toto vzdělání stalo snadno dosažitelným statkem pro majetnější lidi  stejně jako dříve to bylo základní vzdělání. Dokonce se může takový občan stát i dvojnásobným ministrem (případ Hamáček). I jiní lidé se tedy mohou vykázat jinými výsledky opravňující  adepta s takovými aspiracemi k tomu, aby prošel ústavou předepsanými prověrkami, tedy i schválením od  parlamentu i jiných institucí, což samozřejmě neznamená ještě, že bude kvalitním vykonavatelem moci.
 
Případy T. M.  i  P. K. poskytují nám všem jedinečnou možnost nahlédnout do mechanismu výběru politických elit trochu z jiného úhlu. Jde  totiž spíše o to, jakým způsobem bylo nominace na vrcholnou funkci ve státní správě dosaženo. Tedy  zda poctivě nebo třeba trošku jinak. To, jaké mohou být z těchto afér vyvozeny  další důsledky i opatření z nich plynoucí, které zmíněné aféry mohou  ještě mít, je ale zajímavé především pro vysoké školství jako celek. Řeč je zde o údajné kolébce vzdělání mnoha dnešních i dřívějších nositelů výkonné  moci, tedy o jejich alma mater. Ve hře je totiž  právě teď dokonce zde několik možných scénářů dalšího vývoje této poměrně veliké a složité struktury.

Za nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje lze považovat tzv.  plzeňský scénář vývoje. O tom, jak tehdy  došlo k provalu  nejen jedné disertace (tehdejšího proděkana FPR ZČU Tomažiče), ale i množiny jiných nekalostí a podvodů,  pamětníci této gigantické aféry vědí dost. Už od nástupu nového děkana M. Kindla na počátku milénia bylo mnohým z těch, kteří zde působili, jasné o co vlastně jde a nejde. Především nešlo o kvalitu poskytovaného vzdělání  (stejně jako na jiných právnických i neprávnických fakultách a školách). Studium významného počtu tehdejších uchazečů  o vysokoškolské diplomy bylo jasně cinknuté. Nejen při výběru uchazečů, ale i v případě zkoušek a následně i při předkládání  bakalářských,  magisterských či postgraduálních prací. Ten, kdo se tomuto trendu postavil, byl nemilosrdně eliminován.

Domácí vysokoškolský systém se díky tomu projevil jako zcela imunní vůči nepočetným snahám o nápravu. Projevuje se to tím, že nikoho z odpovědných funkcionářů těchto institucí nezajímá,  jak se vlastně (a nejen na právech) dělají diplomky. Tvrzení, že šlo (viz např. T. Malá) o rutinu, kdy studentům na sklonku studia je zadán problém, přidělen školitel atd. atd.  není zcela přesné. Většina škol stále ještě pořádá pro diplomanty  přípravné kursy a vydává různá skripta o tom, jak připravovat diplomové i jiné práce. Na běžné škole by oficiálně mělo zpracování a obhajoba každé závěrečné práce diplomky  patřit  k významným faktorům ukončení studia  (snad s výjimkou medicíny, kde se diplomky neodevzdávají).

Profesní poctivost a jistá míra tvořivosti při zpracování diplomového projektu bývá hodnocena jako velmi důležitý ukazatel schopnosti každého studenta zpracovat samostatně (příp. pod vedením  některého pedagoga) práci v určitém předepsaném rozsahu a době (nároky na to se dost podstatně liší  u různých fakult a škol) podle pravidel, jejichž znalost každý student může získat právě ve zmiňovaných  diplomních semináři či v různých skriptech a publikacích věnovaných této problematice. 

To, co se o pár let později dostalo na veřejnost v podobě aféry plzeňské právnické fakulty,  sice mnohé šokovalo, ale pravdou je, že se to nikdy pořádně nevyšetřilo.  A neanalyzovalo!!! Jinak řečeno zametlo se to pod pomyslný koberec - jak může potvrdit třeba dnešní předseda TOP, který to měl tehdy jako nový děkan uvést (ale neuvedl) do pořádku. Zázrak spočíval totiž v tom, že se to vůbec provalilo. V době, kdy už mnoho let existují dobře zavedeném mechanismy, jak si to či ono zadané diplomní téma objednat u četných specialistů, kteří Vám takovou práci zpracují tzv. klíč. Musíte si ji ovšem přečíst a obhájit, i když se i to  dá zajistit v případě, že se na jejím vypracování za příslušný bakšiš podílí ten, kdo ji pak hodnotí.



Jsou ale i jiné,  levnější postupy, Třeba najdete-li autora své diplomky v rodině  mezi příbuznými  a přáteli rodiny. Od toho, aby se tomu zabránilo, existují právě obhajoby.  Různí vysokoškolští pedagogové jsou totiž placeni nejen za rutinní, často stupidní replikaci bůhvíkolik let starých přednášek, ale i za to, aby podobné práce neprošly obhajobou. Dnes je situace  taková, že podle skromného  odhadu je většina  diplomek nějakým způsobem cinknutá (oba zmíněné – ale i jiné -postupy se dají i kombinovat). Celý systém českého vysokého školství je vlastně cinknutý. Opisování ze starších prací je zvlášť jednoduchá a vhodná metoda pro ty, kteří si je nedokáží pořídit jinak.  yužívají to ve velkém rozsahu studenti, kteří jsou neschopni  - v důsledku nekvalitního vzdělávání - tvořivé práce a považují podvod a falšování za něco, co patří k běžné rutině dnešního studia. Proto i případy  jako T. M. a P. K.  budou nejspíše brzy zapomenuty, stejně jako četné, již dříve medializované případy (např. Honajzer, PhD. či doc. Bílý).

Alternativou k tomu všemu by bylo reformovat celé české vysoké školství. Bylo by to však příliš náročné  a pro mnohé rizikové. Na začátek by se mohlo např. zavést pravidlo, že ten kdo byl školitelem či oponentem usvědčené podvržené práce  by byl prostě propuštěn ze služeb příslušné fakulty, školy.  V takovém případě by za podvrhy v podobě opisovaných či jinak neeticky  zpracovaných a obhájených  prací nebyli sankcionováni jen ti, kteří jsou pod nimi podepsáni  (a kteří se někdy považují za oběti), ale i ti, kteří za to vše nesou přímou osobní odpovědnost.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)